Čekanka Radicchio Rosso di Treviso CHZO získává své intenzivní červené zbarvení listů a nahořklou chuť díky přírodní pramenité vodě, která se používá při jeho pěstování.
V Itálii se divoká čekanka konzumuje již po staletí. Za její proměnou z nenápadného kvítku u cest na Radicchio Rosso di Treviso CHZO však stojí pečlivá selektivní šlechtitelská práce, inovativní postupy produkce a značná řemeslná zručnost.
Historie
Skutečná historie čekanky „Radicchio Rosso di Treviso“ je zahalena rouškou tajemství. Jednou z nejpoetičtějších legend, která se k ní pojí, je, že první semeno čekanky spadlo na střechu kostela, kde jej objevili členové místního mnišského řádu, kteří jej zasadili a o rostlinku se pečlivě starali. Nejčastějí se uvádí, že počátek tamějšího pěstování čekanky je spojen s osobností belgického pěstitele Francesca Van de Borrema, který u italské čekanky uplatnil techniky známé v jeho původní vlasti. Ať je tomu jakkoli, je jisté, že již kolem roku 1900 se „Radicchio Rosso di Treviso“ počítalo za specialitu vytříbené chuti a jeho vynikajícím kvalitám se dostalo uznání i na výstavách.
Produkce
Čekanka „Radicchio Rosso di Treviso“ se pěstuje výlučně v malé části severní Itálie, konkrétně v několika obcích v okolí měst Treviso, Padova a Benátky. Pouze tam lze při jejím pěstování využít přítomnost minerálních pramenů. Pěstuje se raná a pozdní odrůda. Vzájemně se od sebe mírně liší v chuti a textuře, nicméně postup, jak získat finální produkt je u obou odrůd podobný.
Radicchio Rosso di Treviso se zasazuje před koncem července na pole, kde zůstává celé léto. Na podzim se sklízí. Ranou odrůdu lze sklidit kdykoli po 1. září, pozdní se vždy sbírá až po prvních mrazících. Po sklizni se čekanka očistí a odstraní se vnější listy. Puky se poté nabírají do svazků a umístí se do sítí nebo bedýnek. Zelenina se pak pečlivě uskladní – je třeba zabránit jakémukoli poškození.
Nyní přichází fáze bělení a rychlení. Právě v ní zelenina získává své charakteristické zbarvení a křupavost. Hlávky se v tmavých nádržích namáčejí v místní pramenité vodě, která má konstantní teplotu. Vody se však za žádných okolností nesmějí dotknout listy! Tímto postupem rostlina vystupuje z vegetativního stavu a začíná znovu růst. Kvůli tmě v nádrži čekanka neprodukuje chlorofyl a hlávky proto bělají.
Než lze Radicchio Rosso di Treviso uvádět na trh, je třeba ještě udělat poslední krok. Ručně se odstraní vnější listy a hlávky se ořežou. Tato činnost vyžaduje značný fortel, protože pouze opatrné odstranění vnějších částí dodává čekance „Radicchio Rosso di Treviso“ její charakteristický vzhled. Teprve poté je připravena k prodeji.